Historie vzniku sv. Bernarda

V srdci Alp, v nadmořské výšce téměř 2,5 km, na průsmyku Velký Svatý Bernard, se nachází přístřešek.

Průsmyk po mnoho staletí sloužil jako jakési rozvodí mezi Středozemním mořem a zeměmi střední a severní Evropy. Amfiteátr hor nebývalé krásy s ledovými rozeklanými štíty.

Díky zvláštní poloze na průsmyku Velkého sv. Bernarda zde po celý rok zuří studené větry, díky nimž jsou tato místa téměř neobyvatelná. Alespoň v podobě, na kterou jsme zvyklí.

V této nedobytné oblasti po staletí se rozvinula legenda o svatobernardských psech, posvátní psi, o kterých se děti po celém světě učí ze školních učebnic. Bernardýn je bezesporu nejznámější plemeno psa, které věrně slouží člověku po mnoho staletí.

Nejspolehlivější hypotéza o historii původu svatého Bernarda považuje tohoto obrovského alpského psa za potomka obřího tibetského mastina, ze kterého pocházejí všichni velcí horští psi, ale i bojová plemena psů. Jeho první obraz (basreliéf zobrazující otroka vedoucího obrovského psa na vodítku), uchovávaný v Britském muzeu, pochází z roku 850 před naším letopočtem.

Impozantní velikost psa lze posoudit podle skutečnosti, že jeho hlava je na úrovni lidského ramene. Konstituce, kosti, svaly psa hovoří o jeho pozoruhodné síle, která je charakteristickým znakem moderního svatého Bernarda. S největší pravděpodobností to byl pes, kterého Aristoteles popsal jako „hlídacího psa mimořádné síly“. A Marco Polo ji popsal jako „pes velikosti osla a ve všem podobný lvu, s řevem a postavou“. Římané tyto psy používali k hlídání stád a v bojích s divokými zvířaty. Do Alp se dostali spolu s legiemi za tažení Alexandra Velikého.

Mniši z útulku, kteří se zabývali záchranou lidí v horách, se k tomuto účelu snažili využít různá plemena psů, ale vzhledem k obzvláště složité povaze této činnosti, která vyžaduje zvláštní sílu a vytrvalost, nakonec usadili se na velkých psech, které chovali obyvatelé švýcarského údolí. Zpočátku psi sloužili k ochraně útulku před lupiči a vlky, ale postupem času se začali zapojovat do záchranných prací, které jsou hlavní činností mnichů z Velkého sv.

Byli to mniši, kterým se množením psů křížením příbuzných jedinců podařilo zachovat a upevnit takové vlastnosti, jako je velký vzrůst, fyzická síla, vlastnosti nejnutnější pro záchranu lidí v horách. Záchranné práce kláštera dosáhly vrcholu v letech 1795 až 1851, kdy mimo jiné sv. Bernard Barry I., nejslavnější záchranářský pes v historii, zachránil v letech 1800-1812 životy nejméně 44 lidí. Na počest zásluh v Paříži byl postaven pomník sv. Bernardu Barrymu.

Historie chovu sv. Bernarda mimo útulek začíná jménem švýcarského chovatele psů Schumachera, který vychoval spoustu jedinců, za vzor si vzal starého Barryho. Morfologický portrét svatého Bernarda, který se téměř shoduje se současností, byl schválen na sjezdu kynologů v Curychu v roce 1887 (ačkoli jméno "Svatý Bernard" bylo oficiálně stanoveno až 7 let předtím - v roce 1880).Toto datum symbolizuje oficiální vstup svatého Bernarda do světa organizovaného chovu psů a výstav psů, které se poprvé konaly v polovině minulého století v Anglii a odtud se rozšířily do celé Evropy.

Angličané tak mají zásluhu na tom, že byli prvními skutečnými propagátory tohoto plemene. Bez jejich úsilí se plemeno sv. Bernard s největší pravděpodobností nedočkalo dalšího rozvoje. Od té doby se jak ve Švýcarsku, tak v Německu objevila řada vynikajících chovatelů psů, jejichž práce významně ovlivnila vývoj plemene. Od dvacátých let začíná „zlatý věk“ sv. Bernarda v Evropě, který trval více než 20 let.