Historie vzniku kníračů

Jaká je historie vzniku kníračů? Podle jejich vzhledu není těžké uhodnout, že pocházejí přímo z pinče nebo z německé verze anglických teriérů.

Prvním kníračům se říkalo jinak. Toto plemeno se nazývalo německý drátosrstý pinč.

Zpočátku byli tito psi (velký knírač, malý knírač, malý knírač) využíváni k doprovodu, hlídání a také k hubení krtků a potkanů. Zvyk stříhání ocasu a uší u tohoto plemene psa byl způsoben potřebou chránit slabá místa psa, protože kousnutí krtkem v těchto částech těla zanechalo bolestivé rány, které se snadno zanítily.

Dnes už se knírači s krysami potýkat nemusí, takže kupírování ocasů není praktické, ale spíše estetické, protože to psovi dodává impozantnější vzhled, zvláště pak knírač obrovský, čemuž odpovídá i jeho hlídací funkce. Tento argument však uznávají pouze některé země, zatímco v jiných byly takové postupy nakonec zakázány.

Proto dnes existují knírači (velký knírač, malý knírač, obří knírač) s neobřezanýma ušima a ocasem. První takové případy byly matoucí, ale teď už tomu nevěnují pozornost. Koneckonců, pokud jde o důstojného zástupce plemene, každý knírač je dobrý pes, a to i v neobřezané verzi.Vraťme se do historie ve snaze zjistit původ tohoto psa.

Dostupné informace nejsou příliš přesné, protože mezi historiky panují neshody. 2 kynologové 19. století, německý Reinbach a rakouský Fitzinger, nabízejí různé verze uskutečněného křížení. První věří, že drátosrstý pinč byl výsledkem křížení pudla a mopsa. Druhý tvrdí, že jeho předci byli klínový pes a německý špic.

V roce 1876 popisuje Dr. Fitzinger ve své knize Psi a jejich plemena již většího pinče, vyšlechtěného v důsledku křížení velkého pudla a obyčejného německého špice. Hovoří také o malém hrubosrstém pinčovi, kterého popisuje jako mírně upravenou verzi afen pinče, čili už tehdy existovaly 3 velikosti pinčů.

Nic bližšího se o nich ale neví, protože kníračům středního a jeho předkům se říkalo stájoví psi, jinými slovy byli druhořadí psi, o které se kynologická aristokracie málo zajímala, a proto byli v literatuře málo zmiňováni. . Tehdy, jako samozřejmě dnes, se psi nebáli zlých duchů, hlídali koně, vyvinuli si s nimi naprosté porozumění a udržují si to dodnes.

Kdysi nebyli jen strážci koní a krysaři, ale doprovázeli kočáry a dostavníky. Dnes mohou být společníky na procházkách a přátelsky vás doprovázet. Jedno je pravda – kde jsou koně, tam bude určitě knírač.

Své moderní jméno knírači získali na počátku 20. století. Schnauz – německy „knír“. Podle toho byl kníratý muž nazýván kníračem. Faktem je, že v té době nebyl charakteristickým znakem těchto psů vousy, ale knír.