Historie vzniku plemene pointer
Původ ohaře je však jako mnoho jiných psích plemen zahalen rouškou tajemství a protichůdných názorů.
Tradičně je toto plemeno považováno za anglické.
Sami Angličané jsou si však jeho španělským původem jisti. Naším cílem není odhalit jeho skutečný původ, omezíme se na sledování tohoto plemene prostřednictvím obrázků představujících předky moderního ohaře.
Podle autoritativního názoru.Arkwright, velký kynolog a chovatel psů, předci ohaře byli dovezeni do Anglie na počátku 8. Britové zvolili název pro toto plemeno jako „dělat stojan“ (eng. ukazatel, z bodu - postavit se). Ve stejných letech vyvedli angličtí chovatelé psů, zabývající se selekcí, řadu pozoruhodných jedinců, a to jak po stránce morfologické, tak po stránce užitkové.
O výsledcích jejich práce se bohužel nedochovaly žádné věrohodné doklady, což nám však nebrání rozpoznat velkou zručnost anglických chovatelů psů, kteří vytvořili opravdové umělecké dílo.
V Itálii se první ohaři objevili koncem 9. století a zasloužili se o ně tak vášniví lovci-chovatelé psů jako Marasetti, Meine a Martel. Dojem tohoto nového plemene na většinu lovců nebyl příznivý, protože byli zvyklí na pomalé italské ohaře a dlouho se nedokázali přizpůsobit šílenému cvalu pointera.
Na stránkách tehdejších novin se mezi zastánci italských a anglických plemen rozvinul celý spor. Navíc pernatí lovci rychle ocenili kvality ohaře. Následně bylo do země přivezeno mnoho nových jedinců a po několika letech toto plemeno, které vyvolalo tolik kontroverzí, dosáhlo výšin nejen v práci, ale také v eleganci svého vzhledu.
Dnes lze tvrdit, že italští ohaři jsou nejlepší v Evropě. A to vše díky serióznímu přístupu a vysoké profesionalitě chovatelů psů a příznivců tohoto nádherného plemene.
V roce 1904 oslovil Joseph Gremm chovatele psů těmito slovy: „Pracujeme podle pravidla „zlaté střední cesty“ a hájíme standard. Praktičtější technikou je práce se zdravými a maximálně inteligentními jedinci bez jakýchkoli nedostatků. Nejprve vezmeme v úvahu výkonnostní charakteristiky, aniž bychom přitom zanedbávali typičnost.“.
