Původ plemene Americký pitbulteriér

Americký pitbulteriér pochází ze psů přivezených do Ameriky anglickými a irskými přistěhovalci koncem 18. a začátkem 19. století.

Psí zápasy existovaly vždy, ale ve vzdálenějších dobách k tomu sloužili psi různých ras, pokud byli silní a měli silné čelisti. Tak tomu bylo až do konce 17. století. Tito psi se nazývali buldoci, ačkoli přísně vzato nepředstavovali žádné plemeno.

Pozornost! Pitbulteriéři by neměli být zaměňováni s moderním anglickým buldokem. Jsou to pouze jeho vzdálení předkové. Tehdejší anglický buldok měl delší a štíhlé končetiny a byl velmi svalnatý. Jsou to úplně jiní psi. Teprve koncem 17. století se zrodila myšlenka vyšlechtit psí plemeno, které by mohlo zaručit přenos bojových vlastností. V první řadě šlo o agresivitu a necitlivost vůči bolesti, dále o sílu, vytrvalost a obratnost.

Tehdejší buldoci již měli do značné míry některé z těchto vlastností, jiné jim však chyběly. Zejména hbitost a agresivitu. Proto bylo koncipováno křížení buldoků se psy, kteří geneticky disponovali podobnými vlastnostmi. V Anglii jsme mohli mluvit pouze o jednom plemeni – teriérovi. Tento pes je skutečně nejagresivnější. Tak se objevil tzv. bull a teriér.

Ale pak bylo příliš brzy na to mluvit o plemeni, protože mysleli pouze na bojové vlastnosti a nepřikládali důležitost ostatním. Teprve v roce 1835, kdy byl vydán výnos, kterým se psí zápasy staly nezákonnými, se věci pohnuly kupředu.

Mentalita milovníků hazardu se samozřejmě nezměnila, pořádali psí zápasy v podzemí a bohužel to stále dělají.

V těchto dobách se však již začala formovat oficiální kynologie. Někteří lidé se proto rozhodli vyvinout výstavní plemeno psů na bázi bulteriéra a zároveň vyhladit jejich agresivitu. Tato práce vedla k vytvoření amer

Stafordšírský teriér, stafordšírský bulteriér a bulteriér, ze kterého se stal téměř domácí pes. Ostatní chovatelé psů však nehodlali ztratit vlastnosti typické pro bojové psy, které podle nich představovaly cenné genetické dědictví.

Někteří z nich se samozřejmě řídili pouze ekonomickými zájmy, protože boje se odehrávaly v podzemí a vítězní psi přinášeli obrovské peníze. Ale pro mnohé další byl tento zájem čistě odborný, o kulturních tradicích nemluvě. Nemračte nos, když se v souvislosti se psími zápasy použije slovo kultura, protože ve skutečnosti by bylo příliš povrchní považovat to za barbarské. Zvláště pokud si představíte, že takové projevy skutečného barbarství, jako je jakýkoli druh lovu nebo býčích zápasů, jsou považovány za ušlechtilé činnosti nebo dokonce za vrcholový sport. A toreadoři jsou ve své domovině chváleni. Jsou příkladem pro mladé.

A když ochránci zvířat zvýší hlas, vždy namítnou, že mluvíme o kulturní tradici. Vskutku, toto tvrzení je těžké vyvrátit, protože hrdinou tohoto představení není ten, kdo zabíjí, ale ten, kdo vítězí, čímž demonstruje svou odvahu a nebojácnost. Obdiv k odvaze a síle v lidských dějinách nikdy nezpochybnila žádná kulturní éra. A z tohoto pohledu dostávají i psí zápasy jinou barvu.

Kromě ekonomických úvah jsou lidé poháněni touhou vzdělávat se, trénovat a vlastnit tento svazek síly, vytrvalosti a vytrvalosti a investovat do něj stále více. Fanoušky moderních podzemních bojů zajímají pouze peníze. Dokonce nutí k boji psy různých hmotností a hmotností, čímž se podívaná mění ve skutečné krveprolití.

Samozřejmě je to barbarské. Naopak skuteční milovníci psích zápasů se drželi jasných pravidel: rvačky se domlouvaly pouze mezi psy stejné váhy, a tak se snažili vychovat u psa vlastnosti, které lze nazvat mužskými v tom nejvznešenějším slova smyslu. Potřebovali psa, který by ztělesňoval legendárního neporazitelného válečníka. Jedním slovem - super hrdina.Je skvělé, že to udělali.