Mňoukající kotě v lese. Čtenářský příběh
Osamělé kotě se toulá lesem a hledá někoho, kdo by ho zachránil
Jednou jsme šli do lesa na houby. Bylo hezké, slunečné, podzimní počasí. Les nás příznivě pustil do svého majetku a dal nám naději na štědré dary. V tomto ročním období medové houby potěší svou úrodou. To se stalo i tentokrát. Fascinováni shromážděním jsme najednou uslyšeli chraplavé táhlé mňoukání. Když jsme se otočili, uviděli jsme ho. Co dělá kotě v lese? To je první, co mě napadlo.
Vylezl z nějaké díry a nesměle se na nás podíval svýma zelenýma očima. Neříkám, že byl velmi malý. Docela samostatné kotě. Ale jeho oči byly plné všeobecného smutku. Podíval se na nás a třásl se jako list osiky.
Osamělý tvor, sám uprostřed žlutého, chladného lesa. Zavolali jsme mu, jak se obvykle říká kočkám. A znovu přešel do vleklého – mňau. Ale přesto zůstal stát na místě. Pak jsem se rozhodl k němu přistoupit. Kotě zůstalo stát, překonávalo vlastní strach a nutkání utéct od nás bezhlavě pryč.
Zřejmě s jakýmsi vnitřním pocitem stále cítil, že by to mohla být jeho šance. Vzal jsem ho do náruče, pohladil a dal do košíku, na jehož dně ležel vlněný hadr. Okamžitě se schoulil dovnitř a zmlkl.
Po krátkém vzájemném rozhovoru o jeho budoucím osudu jsme se rozhodli, že si ho necháme. Tak jsme dostali úžasnou kočku. Jedině, že byl na tác zvyklý hodně dlouho. Zřejmě proto, že v lese nebylo nijak zvlášť nutné se starat o to, kam jít čůrat.
Příběh od našeho čtenáře - Michaila Vjačeslavoviče
