Komentář ke standardu bullmastiff
Zajímavostí je například fakt, že mezi bulmastify - vítězi světových a specializovaných výstav za posledních sedm let nebyl jediný, jehož kohoutková výška a hmotnost by nepřesáhly stávající standardy!
A tento trend pokračuje. Existuje několik důvodů, které to vysvětlují.
za prvé: jednou z hlavních, ne-li hlavní pohromou psů velkých plemen je sklon ke snadnému a rychlému rozdrcení, t.E. degenerace. Je pravděpodobné, že rozhodčí posuzující stav plemene ve světě preferují spíše větší psy, při zachování všech ostatních požadavků na harmonii, aktivitu, typ pohybu, temperament atd.P
Druhý. Bullmastiffové se téměř nikdy nepoužívají jako „lesní psi“ s výjimkou Velké Británie, pro kterou byli skutečně vyšlechtěni. Samozřejmě je lze použít jako hlídače na Rockefellerově panství (USA) a v diamantových dolech De Beers (Jižní Afrika) a jako policejní psi (Belgie), společníci a domácí mazlíčci (všude), ale tohle všechno říká pouze to, že jejich funkční specializace je prakticky ztracena. V tomto případě vstupují do hry jiné požadavky a preference.
Jako například pohled na hlídacího psa (doprovodného psa) nebo hlídače něčeho by měl být sám o sobě úžasný. Rotvajler například čím černější (tmavší opálení nebo jejich praktická absence) a větší - tím horší. Pohled na bulmastiffa vzbuzuje přinejmenším strach a respekt a dokonce i velký bulmastif je výjimečný pohled. Za třetí, móda.
Existuje mezi milovníky psů, stejně jako existuje mezi milovníky džínů nebo aut. Velký pes (ale vždy harmonický, nevychrtlý, jako chrt a není oteklý jako bernardýn) vypadá prostě nádherně a přitom si zachovává všechny své další kladné vlastnosti.
Vynikající komentář ke standardům bullmastiffů, které nabízí Douglas B. Sušící olej ve svém známém díle „Mastif a bulmastif“, který byl od roku 1988 7krát přetištěn. S velkou většinou jeho výroků nelze než souhlasit.
I mezi názory tohoto směrodatného odborníka se však najde dost těch, které lze označit za kontroverzní. Takže například „boj“ uznávaného odborníka, pocházející zjevně z prvního oficiálního standardu (1925) pro správné uši bullmastifů, není zcela jasný, zejména jejich velikost. Uvádí se, že by neměly být příliš velké.
Jak ale může taková nevýhoda ovlivnit pracovní vlastnosti psa?? To připomíná předsudek rozhodčích vůči černým německým ovčákům. Ve výstavních kruzích jsou vždy na samém konci řady. Brání jim ale jejich zbarvení v provádění příkazů stejně jako jejich černohřbetým nebo šedým protějškům??
Standard plemene Bullmastiff je tedy samozřejmě nesmírně důležitý dokument, který fixuje požadavky na psy tohoto plemene v době, kdy byl sestaven. V průběhu času se na něm provádí celá řada doplňků a změn, což je naprosto přirozené.
