Hladové kočky vzpomínají na své dobrodince
Hladové kočky čekají, až je někdo nakrmí
Nedaleko mého domu je obchod s potravinami. Takový mini market, kde se dá koupit vše od chleba po meloun. Obchod pravidelně utírá různá zvířata, psy a hladové kočky. Soucitní lidé je krmí.
Kdo koupí nejlevnější pytel jídla a kdo si ulomí kousek z klacku klobásy. A tak jsem si tam všiml jedné kočky. Sedí vždy skromně v koutě, ve vestibulu mezi dveřmi prodejny a jen tleská očima na kolemjdoucí.
Vypadá na rok a půl. Takový laskavý, zavoláš, okamžitě přijde a otírá se ti o nohy. Nakrmil jsem ji. Rozdrobím klobásu a poté ze sáčku vymačkám zakysanou smetanu. Po chvíli mě začala poznávat a sama ke mně přišla.
Chodím do obchodu každý druhý den. A pak jednoho dne onemocněla a nešla. Najednou jsem ale po chvíli za dveřmi zaslechl mňoukání. Když jsem ho otevřel, uviděl jsem právě tu kočku, která, aniž by na mě čekala, mě sama přišla navštívit. Zjevně rozrušený.
Nevím, jak našla byt. Nikdy mě nevedl domů. Samozřejmě jsem ji nakrmil, ale nepustil jsem ji domů. Rodina je alergická na kočičí chlupy a já kočky opravdu miluji.
Obecně platí, že od té doby už na mě kočka nečekala v obchodě, ale přestěhovala se k nám pod verandu. Je tam malá dírka a zjevně je jí tam teplo a pohodlí. Ano, a bylo pro mě pohodlnější nakrmit ji, no, babičky na lavičkách taky, ne, ne, ale vytáhnu něco lahodného.
Příběh od naší čtenářky - Eleny Nikolaevny
